Minerály a horniny Slovenska      :: prepni na celú stránku

Pod drobnohľadom

O výronoch jedovatých plynov v hydrotermálnom krase slovenských travertínov
zdroj: www.speleork.sk
pridané:
27.3.2006

Jestli teplota travertinových pramenů během geologického vývoje se měnila, to říci nemůžeme. Nestačí k tomu ani otisky rostlin, ani nálezy živočichů, vlastně jejich kosterních zbytků nebo ulit, poněvadž tato zvířena i tyto rostliny podléhaly vlivu podnebí vnějšího, a teplota pramene vyvěraného neměla na ně vůbec žádného vlivu. Tyto vývěry byly navštěvovány tehdejšími zvířaty právě tak jako člověkem, aspoň všude tam, kde dotyčná voda byla k pití příjemná, velmi často. Nejkrásnější důkaz o tom podala dnes již lomem rozvalená kupa na Hrádoku na Slovensku.

Ona byla jediným skladištěm nejenom rostlinných otisků z několika různých období poslední doby ledové, ale současně nepřeberným pokladem kostí a měkkýších ulit.

Byla to zejména jedna vrstva z poslední doby meziledové, několik metrů mocná, která v jedné své části byla přeplněna kostmi velkého společenstva různých obratlovců. Nejvzácnějším nálezem ovšem byl zde nalezený mozek pračlověka, který právě tak jako ostatní zvířata chodil k tomuto vývěru osvěžit se minerální vodou. Není vyloučeno, že hledal tady i příjemnou lázeň.

Avšak místo toho všem těm, ne ovšem vždycky, ale občas, přinášelo rychlou, nečekanou a téměř bezbolestnou smtrt zalknutím.

Když poprvé můj mrtvý přítel prof. Jiří Daneš upozornil mě na tuto kupu, bylo mi již tehdy s podivem, jak je možno, že na tak izolovaném místě, na tak malém místě, ve vrstvě tedy poměrně také tak malé, může býti najednou takové množství kostí i těch největších zvířat, jako je nějaký mamut, nosorožec, velcí paroháči, nehledě k drobnějším jako bobr, želva bahenní atd.

Otázku tuto, která mi ležela několik let v hlavě, nebyl bych pravděpodobně rozřešil nikdy, kdyby náhoda nebyla mě zavedla do jednoho kráteru prastarých travertinů ve Vyšném Sliači na Slovensku. Když jsem sestoupil do něho, abych pro rovněž mrtvého kamaráda dr.Ervina Bayera nasbíral lišejníků, tu při sehnutí k zemi jakoby mi někdo nalil do nosu a do očí nějaký příšerný plyn, který nutil k zalknutí a způsobil okamžitou palčivou bolest jak v nose tak v očích. Věděl jsem ovšem ihned, že jde tu o výron plynů a proto jsem volal svého kamaráda Frantu Němejce, takto zkušeného chemika, aby aspoň svým čichem opatrně poznal, jaká dobrota tady z hlubin zemských vychází. A tak jsme došli k tomu, že není to nic jiného, nežli kysličník uhličitý a siřičitý, které oba stačí k tomu, aby každý dýchající tvor se odebral do věčných lovišť.

Když jsme se však za dvě hodiny vrátili do tohoto kráteru, nebylo po těchto roztomilých plynech ani památky. A tu ihned rozřešila se celá otázka hrádockých kostí v travertinech. Všechna zvířata a potom i člověk, která přicházela na své oblíbené místo, dostala se tam náhodou do okamžitého vývěru těchto jedovatých plynů. Ovšem ani ten člověk ani ta zvířata nevěděla, že mají odtud co nejrychleji utéci. Vdechli jednou, vdechli podruhé, klesli omámeni a několik málo dalších vdechnutí přineslo jim smrt v úplném již bezvědomí. Proto Hrádok sám byl jedinečnou kupou tohoto druhu, kde určitá vrstva byla kostmi obratlovců přeplněna.

Jak jsme již řekli, vrstva tato patří poslední době meziledové, čili interglaciálu riss-würmu, a to je právě příznačné. Ani v jedné vrstvě pod ní, tedy starší než tento interglaciál, ani ve vrstvě nadložní, tedy mladší něž tento interglaciál, nebyla tak veliká skupina kostí. Přicházeli tu a tam roztroušeně tak, jak se ostatně dá čekat. Ale, že to bylo právě v interglaciálu, usazovali se tu nejenom travertiny mnohem prudčeji ale i vývěry jmenovaných jedovatých plynů byly mohutnější, častější, takže přinášely svým hostům smrt. Vedle mozku skutečně zkamenělého, nikoli snad jen výlitku lebeční dutiny člověka, našli jsme zde několik, stejně tak zkamenělých mozků zvířecích.

Avšak vrcholem všeho, průkazným dokladem toho, že nejde jen o výlitky mozkových dutin, ale o skutečnou fossilisaci, jak ponejprv poznal zvěčnělý profesor Matiegka, byl nález skutečně zkamenělého svalstva některého z velkých savců. Nedovedu říci dnes, bylo li to svalstvo lidské nebo zvířecí, ale na tom v daném případě nezáleží. Dokonce máme odtud i jiné zkamenělé měkké části těl zvířecích.

Žel však, že nebylo možno z finančních důvodů koupiti tehdy celou travertinovou kupu, ač majitel Miglierini nabízel ji za pouhých padesát tisíc. Tento směšný peníz na získání milionových hodnot tehdejší česká veřejnost neměla. A tak bylo zničeno zbytečně a škaredým způsobem to, co mohlo být vědeckým pokladem této ceny jedinečné. Některé vrstvy těchto travertinů hrádockých byly tak jemné, že zachovaly se v nich i otisky ptačích per. Jedno z nich podařilo se mi i náhodou určit. Několik roků hádali jsme, komu by asi toto peří mohlo patřit. Ale tu v pražské ZOO uhynul jeřáb. Dostal se ovšem jako obyčejně preparátorovi Národního musea. A když jsem tak viděl několik jeho per, potvrdili mi ornitologové, že skutečně může to být péro z jeřába. Autor: Jaroslav Petrbok

speleork.sk