Minerály a horniny Slovenska      :: prepni na celú stránku

Plutonické horniny Západných Karpát
zdroj: Mineralogie Československa, J. H. Bernard a kol., Academia, Praha, 1981
pridané: 20.4.2006

Plutonické horniny Západních Karpat mají odchylný ráz od hornin zastoupených v Českém masívu. Liší se geologickým postavením, petrografickou variabilitou, částečně i časovým rozpětím svého vzniku. Jsou omezeny na jednotku Centrálních Karpat, budovanou hlavně krystalinikem a jeho sedimentárním mezozoickým obalem. Ve vnějších, flyšových Karpatech již plutonické horniny nejsou známy.

Zväčšiť mapu...

Samostatnou částí Centrálních Karpat s odchylným vývojem je jednotka gemerid, začlenena ve Spišském a Gemerském rudohoří; je charakterizována hlavně přítomností paleozoických sérií a málo rozsáhlým plutonismem specializovaného typu.

Plutonické horniny Západních Karpat jsou látkově značně homogenní a jednotlivé masívy mají velmi podobný ráz. Tvoří zřejmě jednotnou provincii svým složením a geologií. Vývoj plutonitů je méně pestrý než v Českém masívu. Budují spolu se svým krystalinickým pláštěm a sedimentárním obalem tzv. jaderná pohoří a jejich rozsah závisí na stupni denudace té které jednotky. Vyskytují se v Malých Karpatech, Považském Inovci, Stražovské hornatině (masív Suchého a Malé Magury), Žiaru, Tribči, Malé a Velké Fatře, Vysokých Tatrách, Nízkých Tatrách, na Branisku, Černé hoře a nejrozsáhlejší masívy tvoří ve Slovenském rudohoří. Stáří krystalic­kých břidlic v plášti plutonu nebylo nikde bezpečně doloženo; v plášti se obecně předpokládá značné rozšíření svrchnoproterozoických hornin, ač v některých oblastech (Malé Karpaty) se v komplexech krystalinika prokázalo i paleozoikum.

Rovněž staří plutonitů není prokázáno ve všech jaderných pohořích. Jak vyplývá z geologický pozorování, je s největší pravděpodobností variské. Tento věk byl zjištěn v některých případech i geochronologickými stanoveními metodou K/Ar. Podle těchto dat vznikly granitoidy nejspíše ve svrchním karbonu.

Pouze ve Spišském a Gemerském rudohoří je stáří drobných granitíckých masívu, které představují zřejmě vrcholové části větších, v hloubce skrytých těles, mezozoické - svrchnokřídové. Výskyt prevariských plutonitů nebyl zatím v Západních Karpatech doložen, i když někteří autoři považují ortoruly úzce spjaté se svým pláštěm za prevariské synkinematické granity (J. Kamenický 1967).

Masívy granitoidů jsou z mineralogického hlediska velmi chudé; kromě horninotvorných minerálů v nich nejsou zastoupeny pozoruhodnější nerosty magmatického vývojového stadia. Jen v některých partiích kyselých granitů vznikají nepravidelnápegmatoidní tělesa nebo mladší aplitické a pegmatitické žíly, které však nenabízejí bohatou mineralogickou žeň. Z látkového hlediska můžeme v Centrálních Karpatech odlišit následující hlavní skupiny plutonických hornin:

1. Leukokratní granity s výraznou autometamorfní a pneumatolytickou fází, s nimiž je spjata mineralizace Sn - W; tyto granity jsou mezozoického stáří.

2. Porfyrické biotitické až dvojslídné granity a dvojslídné granodiority, k nimž lze přiřadit též prostorově málo rozšířené typy leukokratních granitů, často s aplitic-kým nebo pegmatoidním vývojem.

3. Biotitické granodiority, trondhjemity a tonality, které jsou nejrozšířenějším typem v Západních Karpatech a tvoří převažující část plutonitů ve většině jaderných pohoří. Na jejich tělesa jsou vázány i drobné výskyty maňckých a ultramafických hornin.

4. Melanokratní křemenné diority, diority, gabra a amfibolické peridotity. Tyto horniny se vyskytují jen vzácně a ve zcela malých tělesech.  

Jak je z látkového dělení patrné, odlišují se plutonity Západních Karpat od České­ho masívu i v zastoupení jednotlivých typů, i když dobou vzniku patří do stejné variské epochy. Zastoupeny jsou hlavně různé variety granodioritů, tonalitů a graluftů většinou velmi světlých až leukokratních. Jsou to horniny dvojslídné nebo bioti-^Htické, naprosto chybějí amfibolicko-biotitické tonality a křemenné diority charakteristické pro centrální zónu variského horstva v Českém masivu (středočeský pluton, železnohorský pluton aj.), stejně jako melanokratní granity, syenity a monzonity (tzv. durbachity). Také výskyty matických a ultramafických hornin jsou podstatně vzácnější, jednotvárnější je i žilný doprovod, jiný ráz má i metalogenetický vývoj celé jednotky.

1. Leukokratni granity alpínského stáří představují přes nepatrné povrchové rozšíření velmi významnou skupinu plutonitů, protože jsou s nimi prostorově i geneticky spjata rudní ložiska Západních Karpat. Samotné granity jsou pak nositeli mineralizace Sn-W. Vystupují ve Spišském a Gemerském rudohoří u Hnilce, Súlova, Betliaru, Zlaté Idky a Smolníku a na dalších místech této jednotky byly zastiženy důlními pracemi — v Dobšiné, Čučme a Bindtu (J. a L. Kamenický 1955, BGrecula 1973). Jde o biotitické až dvojslídné albitické granity, někdy porfyrické, složené z křemene, albitu (nebo albit-oligoklasu), biotitu, muskovitu, akcesorického apatitu, turmalinu aj. Granity podlehly místy albitizaci, turmalinizaci i greisenizaci (turmalínová slunce — Betliar, zrna kasiteritu v turmalinickém greisenu v již. okolí Hnilce). U Betliaru jsou místy vyvinuty až ve formě granitového porfyru s vyrostlicemi křemene a živců až 5 cm velkými.

2. Biotitické a dvojslídné granity až granodiority, většinou porfyrické, jsou zastoupeny téměř ve všech jaderných pohořích. Často se označují jako prašivský typ. Jejich vznik se v literatuře nevysvětluje jednoznačně. Někteří autoři je považují za mladší intruze, pronikající do starších granodioritu (Zoubek, Kubíny), jiní za diferenciát granodioritu in šitu přibližně současného vzniku (Koutek). Podle nejrozšířenějšího názoru jde o produkty autometamorfní metasomatózy částí granodioritových masívů za přínosu kalia (J. Kamenický).

Do této skupiny je možné zařadit granity bratislavského masívu v Malých Karpatech i porfyrické biotitické granity až granodiority veporského typu v královoholském a kohútském pásmu veporid, i když vývojově jde patrně o jiné horniny, než je prašivská žula. Nejrozšířenější jsou dvojslídné porfyrické granity až granodiority prašivského typu, v nichž jsou vyrostlice draselného živce často zbarveny růžově a plagioklasy základní hmoty zelenavě, takže hornina má pestrý vzhled. Jsou zastoupeny v jaderných pohořích (ve Žiaru, Malé i Velké Fatře, Nízkých Tatrách a blízké odrůdy i ve Vysokých Tatrách). V malém rozsahu jsou světlé granity zastoupeny i v plutonitech ostatních jaderných jednotek.

V granitech bývají často vyvinuty leukokratni aplitické partie přecházející do hrubozrnných partií pegmatitických s vývojem velkých individuí mikroklinu a vějířů muskovitu (např. ve Strážovské hornatině).

3. Biotitické granodiority, trondhjemity až tonality jsou světlé, středně až hrubě zrnité horniny složené z biotitu, plagioklasu (oligoklas-andesin), křemene a malého množství draselného živce, jenž někdy i chybí. Z akcesorických minerálů obsahujíhlavně titanit, dále apatit, zirkon, magnetit, granát a allanit. Granodiority bývají na značné plose monotónní, při okrajích těles jsou někdy slabě hybridní a obsahují xenolity pararul. K této skupině patří hlavně granodiority ďumbierského typu, které jsou nejrozšířenější odrůdou v jaderných pohořích, dále granodiorit modřanského masívu v Malých Karpatech i granodiority sihlanského typu ve veporidech (v královoholském a kohútském pásmu). Z minerálů lze zmínit — kromě normálních horninotvorných součástí — hojnější výskyty titanitu, které dosahují velikosti až 1 cm (např. Hriňová ve Veporu), a poměrně častý výskyt drobných allanitů (např. v Tríbči nebo Mláky ve Veporu).

4. Mafické a ultramafické horniny se vyskytují jen vzácně. Tvoří drobné masívky (nebo jsou známy jen jako balvany v suti) nejistého genetického postavení v granodioritu. Často jsou interpretovány jako rekrystalované a asimilované kry amfibolitů z pláště. Drobná tělesa amfibolických dioritů jsou známa z Malých Karpat (Brati­slava, Petrklín), z jádra Suchého a Malé Magury (západně od obce Porubá a v Ka-menisté dolině u Chvojnice) i Nízkých Tater (západní svah Soliska, jižní i severní okolí Lúžné). Amfibolovce a amfibolická gabra byla nalezena v údolí Železného potoka v Nízkých Tatrách, v jihových. okolí Červené Skaly (amfiboly až 3 cm velké) a na Branisku. Zajímavý je výskyt amfibolického peridotitu na Velké Lúke v Malé Fatře a na Tište v Nízkých Tatrách (amfibol-biotit-pyroxenický peridotit, Koutek 1931).

Mineralogie Československa, J. H. Bernard a kol., Academia, Praha, 1981