Minerály a horniny Slovenska      :: prepni na celú stránku

Slovenská důlní technika 18. století
zdroj: Technika českých a slovenských dolů v průběhu dějin, Jiří Majer, Jan Čáka, www.zlatokop.cz/ckz
pridané: 21.10.2005

Zatímco české hornictví ještě na počátku 18. století prožívalo krizi, těžisko báňské činnosti se přesunulo na Slovensko, zejména do štiavnického revíru. T když se i zde projevil citelný pokles proti předchozímu 17. století o plných 60 procent - v letech 1700-1790 bylo vytěženo pouze 135 000 kg stříbra - přece byla reálná perspektiva na zlepšení. Bylo to nejen pro vytrvalost místních těžařů a zesílený podíl státu na těžbě již od 17. století, ale především pro odvážné experimentování v báňském strojnictví.

Nadějí byla i nová generace báňských úředníků odchovaných hornickými školami v B. Štiavnici a ve Smolníku či od r. 1764 absolvujících vyšší učiliště, pozdější báňskou akademii v B. Štiavnici. Vstupovali do praxe mnohem lépe teoreticky vyzbrojeni. Bylo to nejvýš třeba; slovenské revíry té doby zápasily stejně jako české již s řadou problémů. Hlavní bylo účinné odčerpání přítoku důlních vod.

V tomto směru nový pokus učinil anglický mechanik I. Potter, když r. 1722 v nové Bani postavil atmosférický stroj zv. ohňový, po Anglii tehdy první na evropském kontinentě. Tento předchůdce parního stroje pracoval již na principu pístu parou. V letech 1722-58 bylo na Štiavnicku postaveno 6 těchto strojů. Jejich výkon za 24 hodin byl 560-1100 m3 z hloubky 100-140 m. Měly však častou poruchovost a velkou spotřebu paliva a tak se mnohem lépe uplatnily hydraulické stroje štiavnického technika J. K. Hella, zv. vodosloupcové. První z nich byl v r. 1749 postaven opět v Banské Štiavnici a byla to tehdy první provozuschopná konstrukce v Evropě. Toto čerpadlo pracovalo v podstatě na principu spojených nádob. Přívodním potrubím byla do pístního válce vedena voda, vytlačující píst vzhůru. Tento pohyb se přenášel na pístní tyč a vahadlem na táhlo šachetních pump. Z vahadla se uvádělo v pohyb i rozvodné zařízení (dvoučinný kohout) regulující přívod vody do válce. V nejvyšším bodu zdvihu voda z válce vytékala, píst v něm klesal a tak se docilovalo pravidelného rytmu čerpání. Při 7 zdvizích pístu za minutu byl dosahován výkon přes 1600 m3 za 24 hodiny z hloubky 212 m. Během 18. století bylo v B. Štiavnici postaveno ještě sedm dalších strojů tohoto typu. Na počátku 19. století se uplatnily i v H. Slavkově a odtud v Sasku, Harzu i v alpských zemích a posléze pronikly i do Anglie. Pro levný provoz a malou spotřebu vody se udržely až do konce 19. století i vedle parních strojů.

Kromě vodosloupcových strojů byla v B. Stiavnici vyzkoušena i řada dalších vynálezů. Tak např. J. K. Hell zde realizoval i několik dalších vlastních konstrukcí, např. r. 1753 tzv. vzdušný stroj na čerpání důlních vod, pracující na principu Heronovy báně, r. 1790 se tu kunstmistr Chenot pokusil využít reakce vytékající vody k otáčivému pohybu, známému ze Segnecova kola. Také první amalgamační huť na výrobu stříbra byla postavena právě v B. Štiavnici. Tento revír se tak stal středem zájmu celé hornické Evropy. K jeho významu přispěla i vysoká úroveň štiavnické báňské akademie. V 18. století se sem sjížděly vynikající vědecké evropské osobnosti jako fyzik Volta či chemici Savaresi, Tondi, Lippi, Melograni, švédský profesor Muray, ruský učenec Jerešovskij ad. Není proto náhodou, že v nedalekém Sklenném došlo při schůzce báňských a hutních odborníků r. 1786 k založení první mezinárodní společností pro rozvoj hornictví. Kromě tohoto technického přínosu slovenské revíry v 18. století obohatily i dobývací praxi. Nejen se obecně rozšířila výstupková metoda, ale bylo nově zavedeno tzv. dobývání příčné. Osvědčilo se na žilách velkých mocností, jako např. na Špitalské žíle v B. Štiavnici, kde bylo poprvé užito r. 1749.

Ke kvalitativní změně došlo i v důlní dopravě. Místo těžkopádných německých vozíků s vodicím kolíkem byly užity tzv. uherské hunty o obsahu asi 140 kg rudniny, s dvěma většími kolečky umístěnými pod těžištěm nebo ve středu vozíku. Nelze zapomenout ani na zakládání rozsáhlých báňských rybníků jako rezervních nádrží pro pohon důlních a úpravenských zařízení; během 18. století byly v hlavních slovenských revírech vybudovány obdivuhodně promyšlené a účelné umělé vodní soustavy. Došlo i k rozvoji důlního měřictví a mapování i dalších báňských věd zásluhou řady vynikajících odborníků působících na štiavnické báňské akademii jako byl M. Jacquin, J. A. Scopoli, T. Peithner, M. Poda, Chr. T. Delius ad' A tak právem nazýváme tuto epochu údobím slovenské báňské techniky, která se načas stala vzorem i pro řadu zahraničních důlních oblastí.

zlatokop.cz/ckz