Minerály a horniny Slovenska      :: prepni na celú stránku

Technika českých a slovenských baní v priebehu dejín - České a slovenské hornictví za průmyslové revoluce
zdroj: www.hornictvi.info
pridané: 25.6.2006

České a slovenské hornictví za průmyslové revoluce

S nástupem průmyslové revoluce ve 30. letech 19. století začal význam českého i slovenského hornictví rychle stoupat. Rozmach tovární výroby, zavedení parního pohonu do dopravy a použití koksu v hutnictví mnohonásobně zvýšily poptávku po uhlí a po železné rudě. A tak jen v letech 1848-70 se těžba kamenného uhlí v našich zemích zvýšila 10,7 krát a hnědého uhlí 11,1 krát. Zejména od r. 1867 těžba uhlí začala růst závratnou rychlostí. Jen za r. 1873 bylo vytěženo přes 2,5 miliónu tun kamenného a 3,6 miliónu hnědého uhlí a v dalších letech vzestup stále pokračoval. V českých zemích se těžba soustředila především na ložiska koksovatelného uhlí v kladenské a ostravsko-karvinské pánvi, důležitého pro rozvoj železářství. Současně byly aktivně exploatovány sloje hnědého uhlí z podkrušnohorských pánví, využívaného v železniční a říční dopravě, v průmyslu i jako paliva v domácnostech. Také slovenské hornictví zaznamenalo rychlý vzestup, zejména těžbou železorudných ložisek. Spišsko-gemerské siderity se pak staly jednou z hlavních surovin vítkovických a třineckých železáren. Železorudná těžba byla na Slovensku již v 70. letech 19. století asi o 110 % vyšší než česká a tento náskok si udržela i v dalším údobí. V českých zemích se reprezentantem rudného hornictví během 19. století stal jíž výhradně příbramský revír se specifickou technikou a především vysokou produkcí olova a klejtu.

Prudký vzestup spotřeby surovin si vynutil kvalitativní změny i v samotném hornictví. Do poloviny vcelku společná technika pro rudné i uhelné doly se v době uhelné konjunktury již diferencovala a do čela technického pokroku se dostaly uhelné revíry . Od 50. let minulého století se v nich, především na Ostravsku, nově zakládané šachty budovaly jako dvojčinně (pro těžní i větrací účely), staré těžní jámy byly doplňovány větracími a většinou vyzdívány. Při dobývání mocnějších a vodorovně uložených slojí se užívalo pilířování, převážně směrné. Pilířování na zával, prováděné na plnou mocnost sloje, bylo jednou z hlavních dobývacích metod v ostravsko-karvinském, v plzeňském a kladenském revíru. V druhé polovině 19. století se zavádělo i komorování na zával, užívané zejména na hnědouhelných hlubinných dolech, na slabších a strmějších kamenouhelných slojích se stalo běžným stěnování, zdokonalené v 60. a 70. letech minulého století, dovolující dobývání na dlouhé porubní frontě, za příznivých okolností nž kolem 300 m.

Zatímco v průmyslu první fáze průmyslové revoluce - jejímž hlavním znakem bylo zavedení parního stroje - již v 70. letech 19. století vrcholila,v hornictví byla ještě na samém počátku. Z celkového počtu 5 244 parních strojů v českých zemích bylo totiž v hornictví r. 1873 v provozu pouze 578, převážně na uhelných dolech. Podíl parostrojní síly na českých dolech začal podstatněji stoupat teprve v následujícím desetiletí. Stroje měly zpočátku ještě malý výkon, např. parní stroj na březohorském dole Anna z r. 1858 pouze 12 HP, stroj o rok později postavený na Vojtěšské šachtě 30 HP. Od 60. let 19. století však byly již konstruovány stroje s poněkud vyšším výkonem 60-80 HP. Ale i tak umožnily obdivuhodné výsledky. Stačí si připomenout, že již r. 1875 byla na dole Vojtěch v příbramském revíru poprvé v Evropě docílena kolmá hloubka 1 000 m.

V údobí průmyslové revoluce dochází i k dalším změnám v hornictví. Rubací práce byly podstatně zrychleny, když od 60. let minulého století byl v dolech místo střelného prachu zaváděn dynamit a r. 1864 bylo pro odpal poprvé užito elektrické zapalování. S neustále se zvyšujícími požadavky na výši těžby bylo třeba v 70. letech 19. století přejít od ručního ke strojnímu vrtání na stlačený vzduch. Zhruba od téže doby se kompresory využívaly i k pohonu vrátků a menších pump a pokusně i k prvním brázdicím strojům, které však tehdy ještě obecně zavedeny nebyly.

Zpočátku bylo problémem větrání, zvláště při hromadění třaskavých plynů, které si záhy vynutilo zasazení ventilátorů na parní pohon. Z téhož důvodu byly vyřazeny i otevřené důlní kahany a zavedeny bezpečnostní lampy. Také v uhelných lomech došlo ke změnám. Pro odkliz nadložních hornin byly jíž od 60. let 19. století zaváděny korečkové bagry, pro dobývání lžícová rypadla, obojí na parní pohon a doprava na povrchu se zrychlila zavedením malých parních lokomotiv. Tyto změny v báňské praxi neměly však být poslední, neboť hornictví, zejména uhelné, mělo údobí hlavního rozvoje teprve před sebou.

hornictvi.info