Minerály a horniny Slovenska      :: prepni na celú stránku

Zahraničie

CZ - Šumava (1. časť)
zdroj: www.npsumava.cz
pridané:
1.7.2009

Nezapomenutelný charakter vtiskla Šumavě neživá příroda a ovlivnila rozmanitost a bohatství druhů přírody živé. Geologické pochody zásadně podmínily výškovou členitost krajiny, vytvořily bohatství tvarů jejího povrchu a spolu s podnebními podmínkami utvářely vodní poměry a druhy půd. Stamiliony let geologické historie jsou hlavním zdrojem pestrosti šumavské krajiny. Její povrch byl několikrát zdvižen horotvornými pochody, několikrát zarovnán a přitom rozlámán a rozrýván erozí.

Po odstranění svrchních kilometrů zemské kůry zvětrávacími pochody a odnosem se na dnešní povrch dostaly horniny tvořící se dříve hluboko pod ním. Zejména zde nalezneme různé druhy rul a granitů, které zastupují dvě, na Šumavě zcela převládající skupiny hornin, totiž horniny přeměněné a hlubinné vyvřeliny. Odolnější horniny, které dokázaly lépe vzdorovat zvětrávání a odnosu, vyčnívají dnes nad okolní povrch jako bizarní skalní útvary nebo mohutné terénní vyvýšeniny, obohacují tvářnost šumavské krajiny. V nejmladších geologických obdobích pak celá řada horských ledovců vysílala své splazy do údolí. Zanechala za sebou příkré skalní stěny ledovcových karů a množství přesunutého materiálu, který v podobě morénových valů dosud zadržuje jezerní vody. Působení ledovce modelovalo také horu Plechý, nejvyšší vrchol na české straně Šumavy. I za tvar mohutného (svorového) jehlanu Velkého Javoru v sousedním Bavorsku, nedaleko našich hranic, je odpovědný ledovec.

sumava
Šumava

Rulový Boubín se svým slavným pralesem má na svazích kamenné moře z rozlámaných horninových bloků, oddělených při střídavém zamrzání a odtávání. Do horninového masivu Šumavy se zařezávaly a dosud zařezávají vodní toky jako Vydra a Křemelná a hloubí zde svá hluboká, kaňonovitá údolí. Na plochém a mírně zvlněném povrchu Plání, tam, kde se hromadí voda, jsou rozlehlá rašeliniště, na nichž najdeme i rostlinné druhy přežívající z dob ledových. Je nepochybné, že pro vnímavého pozorovatele či návštěvníka Šumavy se neživá příroda může stát nejen zajímavou učebnicí, poskytující přehled o svém vlastním dlouhém a pestrém vývoji, probíhajícím i v naší současnosti. V mnoha případech je totiž klíčem k pochopení zákonitostí a procesů, určujících dění v té části přírody, jejímž principem je organický život.

Z regionálně geologického hlediska je území Národního parku Šumava budováno dvěma základními geologickými celky - moldanubikem a moldanubickým plutonem.

Jako moldanubikum je označován soubor středně a silně metamorfovaných hornin (pararuly, migmatity, vložky kvarcitů, erlánů aj.). V daném území jsou řazeny k tzv. jednotvárné jednotce. Stáří moldanubických hornin je obecně zatím nejasné a podle různých autorů se pohybuje od spodního proterozoika až ke staršímu paleozoiku.

Stáří metamorfózy a doprovodných vrásnění v moldanubiku je hodnoceno různě. Nejnovější výzkumy v této oblasti (Fiala 1988) se ztotožňují s představou dvou tektonometamorfních procesů, z nichž starší je spíše raně variský než prevariský (kadomský) a mladší variský je spjatý s pokročilejším stadiem vývoje svrchnopaleozoických orogenů.

Moldanubický pluton je v této své šumavské větvi reprezentován několika většími granitovými intruzemi (prášilský masiv, masiv Vydry, masiv Plechého) a množstvím drobnějších granitovitých těles v jejich okolí. Stáří těchto intrusí je obecně variské, svrchnopaleozoické, přičemž za starší je považován granit weinsberského typu (349 mil. let), za mladší granit eisgrarnského typu (316 mil. let - podle Scharbertové, 1987). Při jihovýchodním okraji zasahuje na území národního parku i granit rastenberského typu. Žilný doprovod je zastoupen především žulovým porfyrem a tzv. žilnou žulou.

Kvartérní uloženiny mají převážně polycyklický vývoj a polygenetický charakter. Nejvíce jsou zastoupeny deluviální uloženiny soliflukčního původu, ve značné míře rašeliny, méně pak fluviální a deluviofluviální uloženiny a ojediněle i glaciální sedimenty. Stratigraficky náležejí většinou do pleistocénu a z části do holocénu až recentu. Deluviální uloženiny jsou litologicky proměnlivé a jejich složení se pohybuje od hlín přes hlinité písky, hlinito-kamenité sedimenty až k blokovým uloženinám různých mocností. Kamenná moře jsou obvykle založena při mrazových srubech.

Geologická stavba území Šumavy je determinována přítomností velkých plutonických intrusí, průběhem moldanubického komplexu a v neposlední řadě i zlomovou tektonikou. Strukturní stavba moldanubických hornin je representována dominantní metamorfní foliací, která udílí celému komplexu charakter monoklinálně uloženého souboru generelního směru ZSZ - VJV až SSZ ?JJV, s lokálními odchylkami. Významné tektonické systémy představují zlomové zóny ZSZ - VJV, SSZ - JJV (až S - J) a SSV - JJZ. Jejich stáří se pokládá za mladopaleozoické až tercierní. Často docházelo i k opakovaným pohybům. K takovému oživení významně přispěla i alpsko - karpatská orogenese, jež hlavně v období mesozoika až terciéru způsobila rozčlenění původní paroviny na jednotlivé kry. Jak dokazují seismické záznamy, trvá mírný tektonický neklid v podhůří Šumavy dodnes.

Geologická prozkoumanost území národního parku i celé Šumavy je celkově na nízkém stupni, protože od šedesátých let, kdy proběhlo regionální mapování 1:200 000 se celá tato oblast octla na okraji zájmu geologického výzkumu. Teprve v posledních letech zde dochází ke zvýšení geologické aktivity, zaměřené do více oborů.

A. ledovcové a nivační formy

1. kar Černého jezera a morénová akumulace
2. kar Čertova jezera a morénová akumulace
3. kar jezera Laka (Plesného jezera)
4. kar Prášilského jezera
5. karoid Staré jímky (Alteschwele)
6. kar Plešného jezera a morénová akumulace
7. nivační mísa ve východním svahu Černé hory (1 315 m n. m.)
8. nivační mísa v severovýchovním svahu Malé Mokrůvky

B. tory paleoreliéfu 1 000 - 1 300 m n. m.

11. Třístoličník (1 332 m n. m.)
12. Stožec (1 065 m n. m.)
13. Kapraď (1 025 m n.m.)
14. Koňský vrch (1 016 m n. m.)

C. kryoplanované vrcholy v rámci paleoreliéfu 1 000 - 1 300 m n. m.

13. Jezerní hora (1 343 m n.m.)
14. Polom (1 295 m n.m.)
15. Ždánidla (1 308 m n.m.)
16. Luzný (1 373 m n.m.)
17. Černá hora ( 1 315 m n.m.
) 18. Plechý (1 378 m n.m.)
19. Blatný vrch (1367 m n.m.)

D. vyvětralé žulové útvary

20. v masivu Hvozdu (1 047 m n.m.)
21. v masivu Perníku (1 049 m n.m.)
22. v masivu Koňského vrchu (1 016 m n.m.)

E. kamenná moře a mrazové sruby

23. údolí Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou pilou až Rejštejnem
24. údolní svahy Křemelné mezi přítokem Mlýnského potoka a Čeňkovou pilou
25. údolní svahy Losenice mezi Popelnou a Buzošnou

F. sejpy po rýžování

26. sejpy při Hamerském potoku
27. sejpy při Kvildském (Jezerním) potoku
28. sejpy při Křemelné

G. zbytky po těžbě

29. Sněžné jámy - těžba křemenných žil
30. pinky po těžbě křemenných žil u Paští
31. odkry v písníku u Horské Kvildy - fosilní zvětraliny
32. odkryv v písníku u Homole - fosilní zvětraliny
33. odkryv v písníku u Tříjezerní slati- eluvium

H. výrazná erozní údolí s balvanitým korytem a evorzí

34. údolí Vydry mezi Modravou a Rejštejnem
35. údolí Křemelné od soutoku s Mlýnským potokem po Čeňkovu pilu

I. solifluované bloky žul velkých rozměrů

36. lokalita v údolí Hrádeckého potoka

1. časť   2. časť